„Jak si přeješ, Ještěrko,“ odvětil jsem tiše, bezvýrazně. „Kdybys...“ načal jsem pak, ale nedokončil.
„Ne...“ zavrtěla zvolna hlavou. „Ne.“
Spěšně, bez ohlédnutí, se vydala pryč.
A já jsem ji nepozorován sledoval až ke dveřím jejího příbytku - jen abych si byl jistý, že jí po cestě nikdo neublíží.
Možná jsem hlupák. Možná ne.
Jsem zvědavej jak vám to nadšení vydrží u těch dalších. Kvalita sice stále roste, ale délka stejně tak... některé mají pokud si pamatuju asi 25 stran A4 desítkou písmem...