Období zhouby

Období zhouby

Nazývané také Temné období nového světa, nebo Invaze do Cotonicy; jedná se o první velkou událost od dob zániku uspořádání starého světa (o starém světě zde). Období zhouby je, jak se dozvíme, jedním z nejsmutnějších období dějin aborr na Icaenelu, krizí celosvětovou, černou tečkou v kronikách tehdejší doby. Ironicky vzato, období zhouby je také událostí, která sjednotila pod jedno tehdejší trpící svět.

Co zanechala doba ticha na Quaerre a Aventi

Mnozí tápali a ztratili své smysly po pádu starého světa a zániku kultury Jaberské, držící tehdejší svět v křehké rovnováze. Uplynulo celých osm tisíc let, než svět dozrál k novým silám, a začal dále pohybovat s koly osudu. Za těchto předcházejích osm tisíc let se ale mnohé změnilo - přetvořilo, zapomnělo, oddělilo.Quaerrská oblast, tedy stará domovina Aneranů, byla v převratech a vládách, které nevydržely mnohých let překopávána; zažila vojenské bouře nejen mezi zmatenými potomky Aneranů, ale i snahy Paragianů o prosazení se v oblasti; snahy, které také nebyly jen tak mírumilovné. Kultura, rasa, politika, moc; na těchto přestávalo záležet; jak zapomnění postupovaly, celistvost Quaerrského světa se začala rozpadat na menší a menší, slaboduché částečky. S nimi se také násilné střety stupňovaly v ztrátovější, bezvýznamnější. A takto postupoval průběh skoro celou dobou ticha.Samotný konec doby ticha, zasahující Quaerrskou oblast, nebyl ani tak plně vyzráním společnosti v méně bojechtivou, jako spíše štastnou náhodou. Na základě položeném svazem více kmenů se začala budovat síla, které se ostatní jednotlivé kmeny menohly měřit. Tyto kmeny se buďto přidaly a uznaly nadvládu, nebo byly vyhlazeny. Nic jiného jim nezbývalo. Postupným, a hlavně kontrolovaným nabalováním moci tak vznikla první říše zahajující epochu nového věku - říše Quanarrská (z názvu mocnosti snad pochází i pojmenování Quaerrské oblasti).Jak se ale mohla Quanarrská říše v prvé řadě udržet? Vezmeme si fakt, že i před Quanarrou vznikaly kmenové svazy, které svou silou dritly okolní rivaly; tyto uskupení se ale po čase rozpadaly v důsledku vlastní těžkopádnosti, neschopnosti vnitřní administrativy. Jak se tedy Quaerrská administrativa lišila? Z výzkumů a nálezů kulturních pozůstatků z počátků říše se domníváme, že moc a strukturu v rodící se říši si podmanil a vyztužil záplav Paragainských příchozích z východích oblastí Aventi. Je možné, že tato kulturní skupina, příchozí z nejjížnějších krajů Aventi, byla organizací a vzděláním vyspělejší ... tedy, na tehdejší poměry vyspělejší (což se nedalo říci o severních oblastech Aventi, které byly stejně zmítané chaosem jako ty Quaerrské); což vysvětluje, že byla schopna ustanovit stabilní říši, která dokázala v následujícím tisíciletí uklidnit okolní prostředí, zasít snahy o jednotnější svět, budování.Quanarrská říše tak byla utvořena (nebo přinejmenším majoritně ovlivněna) Paragianskými přistěhovalci. Toto zjištění se stalo trnem v botě pozdějším a nynějším Varbanitským vlastencům a tradicionalistům, protože právě Quanarru pokládali za kolébku své kultury.

A co se dělo v Cotonice

V čem se prameny matně a nejistě zmiňují je vyprávění, jak srdce Cotonicy přestalo bít. A co se tím myslí? Neví se vůbec, jestli se jedná o konkrétní předmět - ztracený artefakt; nebo, jak jiní uvažují, jestli jde o představu idiomu, fráze pro rozpad společenského uspořádání. Narozdíl od doby Temna na Quaerre, v Cotonické oblasti nic nenasvědčuje, že by zde přetrvávala vytrvalá, krvavá vojenská střetnutí.Víme ale moc dobře, že ve starých dobách byla Jaberská společenstva jednotná; někdy po pádu starých věků se Jaberská společenstva štepí na Abonacké a Bomifské - a máme proto dobrý důvod myslet si, že toto probíhá právě v době ticha, jako reakce na vyhasnutí srdce Cotonicy. Pro štepení Jaberských společenství ve dvě hrají i hmotné důkazy - první Cotonické osídlení ve vnitrozemí (typické pro Bomifskou společnost) pochází právě z doby ticha.Doba ticha rozhodně není dobem objevů - protože jak se zdá, v době ticha má většina států a státečků problémy sotva se udržet v existenci; kulturní výměny mezi Cotonicou a starým Quaeerským světem utlumují. Jaberská rasa přetrvává na Cotonice, Varbanitská a Paragianská na Quaerre (a Aventi); přistěhovalců z jednoho světa do druhého je málo (těch pár zde žijících se adaptuje na kulturu místních). Na konci doby ticha je zjevné, že jestli se má v budoucnosti svět Querrský střetnout se světem Cotonickým, půjde o setkání mnohých změn - protože obyvatelé těchto dvou světů se od sebe po celých 8000 tisíc let vzdalovali.

Zpět do Quaerrské oblasti

Quanarra stoupá k moci, nabývá na síle. Také rozšiřuje obzor svého poznávání toho, co bylo dříve zapomenuto - ale nová poznání postupují pomalu v paličaté společnosti, pomaleji než hrubá vojenská síla.Nemůžeme říci, že by Quanarra byla ideální říší (jak se jí někteří ještě dnes snaží vidět); poplatná své době a prostředí ve kterém vznikla, byla ještě pořád vojenským uskupením, jehož funkčnost se nenaplňovala výrobou, obchodem a prosperitou, ale vojenskými taženími za kořistí a otroky. A jak si Quanarra podmanila všechny protivníky v blízkém okolí, její vrchní funkcionáři hledali nový cíl k podmanění.Uctívání božstev v Quanarre nebylo bráno příliš vážně, ba poctivě; avšak jedna událost týpající se kultu pohla celým světem. Bědovační kněží přišli za vládcem, že Epinol, hlavní Quanarrský bůh - bdíč nad říší, se vytratil. Prvně se snažili obnovit kontakt s bohem - bezůspěšně. Když hledání ztraceného boha nepomohlo, ve velké zlosti došli na to, že bůh se jim vytratil, zanikl. To jim ale nepostačovalo; hledali viníka, na ktérého mohou svrhnout svou zlost za ztrátu Epina. Ještě toho samého dne, kdy došli k závěru pomsty za svého boha, byly zmařeny stovky Abonackých životů. Avšak lov a ztrestávání těchto zvláštních přistěhovalců v nitru Quanarrské říše nebyla dostatečná pomsta. Rozhodli se proto vystavět loďstvo, vyplout do domoviny těchto hříšníků, a ztrestat je, i jejich zvrácené bohy.Byla to smutná idea, ale takto opravdu většina prostých Quanarranů viděla situaci. Vyhasnutí existence boha Epina nejspíš pravdivé bude, zbytek byl ale téměř jistě demagogickou fantazií, jejíž pomocí Quanarrší vládci podnítili prostý lid k chuti účastnit se nastávajícího hrozivého vojenského tažení.

Invaze do Cotonicy

Samotné zmobilizování Quanarraké armády a její vyplutí směrem k Cotonice se dá pozažovat za počátek období zhouby. Proti době ticha je to období krátší, avšak co do širokoplošného utrpení období bezmála stejně bolestivé.Útočníci zpočátku neměli dobrých strategických informací, Cotonicu neznali. Prvotní nadšení s rychlým obsazením severního Ocoloinu (oblast, která nebyla skoro vůbec osídlena) opadaly, vystřídaly je neúspěchy proniknout za bariéry energicky vyztužených pevností a valů hlouběji ve vnitrozemí. Z původní vize obsazení světadílu a podrobení jeho obyvatelstva v době měsíců Quanarrané rychle vyrostli. Tato válka, má-li pro ně dopadnout dobře, bude trvat po dlouhou dobu.Jak na okupovaném území trávili ubíhající roky, bývalí vojáce se s rodinami začali usazovat v bezpečných oblastech - tedy lepší říci v oblastech, které se jevily za bezpečné. A některé vzniklé méně štatstné osady byly vyhlazeny protiútoky. Zásadní bod Quanarranské nevýhody byl ve skutečnosti, že nebyli schopní ovládat energie v takové míře, do které jej rozvinulo bránící se Abonacké a Bomifské obyvatelstvo. Quanarrané disponovali sice silnějšími armádami, ale aby mohli své síly využít, triumfovat, museli se prvně vyrovnat silnému odporu postaveném na principu energií.Po 300 úmorných letech se konečně podařilo Quanarranům dorovnat své nevýhody; začali viditelně tlačit obránce na ústup, zabírat větší a větší územní celky zotročovaného světa. Ale dajší vývoj Quanarranům nepřál.

Zvrat v rozpoložení sil

Jak Quanarrané postupovali a jejich triumf se již začínal ve vizi následujících měsíců rýsovat, stáli bránící se Jaberští před skličujícím problémem - zachování vlastní svobodné existence. Protože svobod si cenili nanejvýše, rozhodli se pro odvážný krok do neznáma - krok, od kterého si slibovali otočení průběhu bojů ve svůj prospěch - kontaktování vzdálených bytostí z mimovesmíru, nabídnutí jim zapojení se v této válečné události na Jaberskou stranu.Když se Jaberští pouštěli k tomuto odvážnému kroku do neznáma, věděli, že musí být opatrní. V hlubinách mimovesmíru musí existovat mocné bytosti, usoudili (dle toho, co se pohybuje na jeho březích); bytosti, které by si možnost průchodu do hmotné reality a její blízkých, nakloněných rovin pochvalovaly. Proto před samostatným navázáním kontaktu vytvořili kolem budované brány nastavitelná útlumová, ochranná pole - to, co přebývá na druhé straně by jim jen nemuselo pomoci zničit jejich nepřátele, mohlo by to zničit i je samotné, kdyby si nepojistili všechny možnosti ochrany.Míst, které by byly na koncentraci energie dostatečně silné a správně naladěné pro vytvyření cílené dimensionální trhly k mimovesmíru není a nebylo zrovna požehnané množství. Jaberští jako místo svého pokusu opatrně zvolili kráter Ituusi v nejseverozápadnějším cípu Ocoloinu; místo, ve kterém se kdysi roztříštil velice zvláštní úlomek Atini, spadající z oblohy, z oběžníku. Kráter vyzařoval takovými energiemi jako žádné jiné místo; dali se tedy Jaberští do výstavby brány k mimovesmíru, aby se pokusili o tento odvážný, leč nadějný pokus, který byl rozhodně nadějnější, než vyhlídky na zotročení vetřelci z Quanarry.Brána byla postavena, uvedena v provoz; v očekávání štastném na první pokus protrhla malý otvor do mimovesmíru; a v ten moment začali Jaberští knězí svou snahu o kontakt s bytostmi mocnými na druhé straně. Ozval se jim takzvaný Lekiiy, mocná bytost mimovesmíru srovnatelná s bohy (ačkoliv Lekiiy a jeho druh bytostí mají jiné přednosti). Dohodu s Jaberskými stvrdil - má jim pomoci v boji proti Quanarrským; za to může přetrvávat v hmotném světě a blízkých rovinách - a to po dobu trvání této války; poté se má vrátit zpět do mimovesmíru.Lekiiy příkázal Jaberanům, ať vyhledají proti svým invazivním nepřátelům širokou pláň k rozhodující bitvě. Takovou bitvu by Jaberané sami o sobě nemohli vyhrát; proto se bránili Lekiiyovu plánu. Změnili názor, až jim Lekiiy předvedl, jaké moci je schopen.Sešly se tedy armády na bitevním poli. Obě strany daly dohromady desetitisíce bojeschopných, připravily se, a vytáhly ke střetu. První řady armád spustily, co se očekávalo - natlačily se na sebe a začaly prolévat životy. V tu chvíli začal Lekiiy pracovat se svou mocí; obrátil tak během okamžiků situacipro Jaberské nevypadající dobře v příznivou. Schopný tvarování substancí (myslí, všech hmot - i živých), začal Lekiiy prostírat svou zhoubu po poli bitevním na Quanarrské. Zasažení Paragiané a Varbanité se chytli, úpěli, kroutili, svíjeli; povrch jejich těl přetvářel se, počal podivně a děsivě rašit v obrovských bolestech,v kterých snad přišli o rozum. Stvořil z nich Lekiiy zrůdy a příšery, které na jeho příkaz obrátily svou útočnost proti zbývajícím Quanarrským, svým nezasaženým bratřím.Zpráva o zdrcující porážce se donesla zpět do Quanarrské domoviny, kde nenadělala dobře. Říše se invazí do Cotonicy ekonomicky vysála - byla ze svého ne příliš schopného vedení války (a stálého doufání v tučnou kořist, které se jí nedostalo) v nedobrém stavu, proto zpráva o porážce administrativou jen zatřásla. V západní Quaerre se část Quanarrské říše odtrhla, vyhlásila svou nezávislost jakož Baecia, západní říše.V Cotonice byly Abonacké a Bomifské teritoria zapříčiněním Lekiiye a jeho zástupů zrůd, které ovládal, získávány zpět v prospěch svých původních obyvatelů; Quanarrské síly se krátily, a ustupovaly zpět k pobřežní linii. Z hrůz, které vojáci Quanarrští viděli, se mnozí dobrovolně vzdali jakýchkoli bojů - což byl případ dvou třetin kontinentu Ifenta, kde pokorně složili zbraně. Uběhlo pár let a Quanarrané již neměli v Cotonice kontrolu nad rozbitými kousíčky toho, čemu se dříve dalo říkat jejich vojska. A než se Quanarrská státní administrativa ze ztrát dokázala rozdýchat, přeplavily již Jaberské síly oceán ze svého světa na Quaerrský kontinent, kde se díky obrovské moci Lekiiyovy opakovaly vítězné scénáře Jaberských. Nezbývalo Qunarrským nic jiného, než předejít dalším zabíjačkám - vzdát se mnohých svých území, podepsat kapitulaci.

Zrádný bůh

Válka byla vyhrána; nyní se mělo dostat na dodržení poslední části dohody mezi Lekiiyem a knězi, se kterými dohou uzavřel - totiž Lekiiyův návrat zpět do mimovesmíru. Jenže tomu se zpět nechtělo; zalíbil se mu hmotný svět a jeho možnosti.Teprve teď si Bomifští kněží v hrůze uvědomili, že do prostor hmoty světa a blízkých rovin Lekiiye nikdy pouštět neměli. Zoufale se pokusili aktivovat ochranný mechanismus kouzla rozprostřeného před bránou do mimosvěta v kráteru Ituusi (ochranný mechanismus, který by vcucl Lekiiye zpět do mimosvěta a zavřel bránu), jenže marně. Ve svém troufalém pokusu byli zmasakrováni Lekiiyovými zrůdami střežícími bránu; navíc Lekiiy trhl obraným kouzlem brány opačným směrem, což mělo v efekt jeho plnohodnotné prostoupení do hmotného světa a jeho podrovin. Zborcení ochranného kouzla před mimosvětem dalo také možnosti jiným bytostem mimosvěta, slabým i silným, aby prostoupily do hmotného světa.Situace mohla vypadat až tak beznadějně, že živáčci hmotného světa i jejich beznadějné duše budou vydány napospas zrůdnostem nově příchozích sil z mimosvěta; zrodnostem, které by znamenaly konec bytí, existencí. Přes svou obrovskou pošetilost, za kterou se živáčci zapříčinili otevřením brány do mimosvěta, nakonec zatracení nebyli. Vyšší božské mocnosti jako Kematra, Sentis, Latzul - tedy obyvatelé vnějších rovin - nedaly dopustit nekonečné zhoubě živáčků. Protože nyní plně prostupující mocné bytosti z mimovesmíru mohly v uspořádání hmotného světa a jeho přilehlých rovin zaujmout místa pouze ve vnějších rovinách, pustili se s nimi po jejich příchodu božské bytosti hnedle do víru zápolení; hned, než mohly mocnosti z mimosvěta něco plošného spáchat.I zprostil bůh Votis zmutované a zhoubné bytosti v kráteru Ituusi ze sevření mysli Lekiiyovy; dal tak možnost zděšeným živáčkům, aby znovu pocítili naději namísto ztraceností, zavřeli bránu do mimosvěta.

Důsledky invaze do Cotonicy pro pozdější věky

Podařilo se sice spojení s mimosvětem zavřít a tedy následnému zahlcení světa hmotného cizími bytostmi včas předejít, jenže mnohé jež původně přetrvávalo v nějaké formě, otřásalo se nyní ve změnách. Období zhouby bylo sice utlumeno, avšak jeho šrámy jsou věčné.Nejzávažnějším důsledkem jest samotný průnik bytostí z mimosvěta (kterým dnes říkáme souhrnně Iskari). Nově příchozí Iskarické mocné bytosti do rozměr vnějších rovin (zmíněný Lekiiy, nebo také Akeliib) mohli stálí bohové na čas zapudit, avšak ne zničit (jednak nejsou oproti nim výrazně slabší, navíc jsou stvořeni z jiných substanci - ekas X iskar). Přivykly si tedy nové mocné bytosti na fungování božství - a v současnosti si již zavedli své kulty a uctívače, byť ve většině státech a říších jsou náboženstvími ilegálními.Nižší Iskarické bytosti (kterých tedy je více, jak božských) obydlely kouty rovin, ze kterých často vykukují do hmotného světa a působí náhodnosti, zlomyslnosti. Narozdíl od ekastických bytostí nemají možnost koexistovat na pomezí hmoty jakož duše v tělu, ale mohou vzdáleně hmoty přetvařovat (v omezeném měřítku). Při výbojích energií a hutných odezvách mocných kouzel sice mohou stlačením energií vznikat hybridy - duše ekasticko-iskarické, které vtělené mohou dosahovat měňavých schopností vlastního těla a jiných divností; tyto druhy bytostí jsou ale vzácnostmi.Jak se podepsaly výstupy Isakarů na živých bytostech? Řečeno bylo, že Iskarové jsou schopni tvárnosti hmot (a skladby těl, šroubovic DNA nevyjímaje). Zrůdy jako ty utvořené Lekiiyem ve válce o Cotonicu neměly dlouhou životnost, nejvýše po pár letech zemřely v bolestech z nepřizpůsobitelnosti vlastních těl. Oproti tomu ti mírně pozměnění mohli najít ve svých mutacích přednosti namísto poznamenání; a zachovali-li si reprodukční schopnosti, mohli vytvořit novou rasu (případ Tozalů, Xiparů, i jiných). Protože někteří nižší Iskarové přetrvávají v blízkosti hmotné reality (naklonění na trhlinách - místech, kde se blízké roviny spojují s realitou), mohou ve své pokusnosti a zvídavosti nadále postihovat kolemjdoucí hmotné bytosti či zvířata, nově vznikající bizardnosti i rasy a druhy jsou možné i v současnosti, ne nutně vymezené do minulosti doby zhouby.A uspořádání světa, mocností? I když budě těžké plně smazat válečné hrůzy, tažení z kontinentů na kontinenty propojilo civilizace. Rasistické a útočné snahy se přeci jenom s působením věků otupily; nově vzniklé říše, státy a státečky (např. Nupetia, Akayoos, Iponaas) daly v mnoha místech možnosti vzniku společných, nových kultur, komunit. Soužití rozdílných, v době ticha od sebe izolovaných komunit dává nové možnosti v objevování nových poznání, i obnovování poznání dříve ztracených.